Mým třetím agilitním psem je Dak. Jeho babička, otec i matka se stali mistry republiky v agility. A co bude z něj?

Před dvěma roky jsem se rozhodl nechat si štěně po mé Axince. Logické by bylo, kdyby jsem si vybral to nejnadanější štěně z vrhu, tím spíš že jsem si vybíral ze šesti štěňátek, které jsem měl doma. Jak otevřely oči, neustále jsem je pozoroval a prováděl povahové testy. Od tří týdnů stáří jsem měl jasno – vybírat mohu jen z pěti. Ty byly ve všem aktivní, neustále se praly a přetahovaly o hračky. Šesté štěně jen spalo. Naprosto názorný test byla reakce na zavolání ke žrádlu. Pět Ďábliků vyletělo po schůdkách a vrazilo do kuchyně, šestý šnek velmi rozvážným krokem vystoupal po schodech a pomalu se zařadil k misce žrádla. Ještě přesvědčivější test bylo házení míčků. To už měla děcka 6 týdnů. Hodil jsem míček, matka Axina vyrazila a za ní pět pronásledovatelů. Šestý lenoch se postavil na poloviční vzdálenost mezi mě a dopad míčku. A vždy udělal jen tři krůčky ve směru letu míčku a tři nazpátek. Příkladů bylo víc a já jsem se rozhodl pro tmavého pejska Doga. Superaktivní a v chování dominantní pes.

Malý Dakota
Malý Dakota

Ale v životě, i v tom psím, je všechno jinak. Zájemci se hlásili a trvali na tom že bez Doga nemohou přijet domů, a tak to pokračovalo podobně až mě zbylo poslední štěně – samozřejmě šnek, lenoch Dakota. A co s ním, když se na agility nehodí? Bylo mu skoro pět měsíců, když jsem ho nabízel jedné holce na našem cvičáku: „Dám ti ho s velkou slevou“ – snažil jsem se. Holka se na mě velmi nedůvěřivě podívala a já jsem pochopil, že si ho musím nechat.

Dnes bych Dakínka nedal ani za nic. Co z něj bude, záleží jen na mě. A na povahové testy pro agility se můžu…

Velký Dakota
Velký Dakota