Přátelé omlouvám se za pozdní reportáž, v naší vesnici se pokazilo wi-fi.

V sobotu brzo ráno jsem vyrazil do České Skalice na kvalifikačky. V pohodě a bez nervozity (diváci většinou nervózní nejsou) jsem přijel do pěkného kempu u přehrady Rozkoš. Byl jsem tu poprvé a byl jsem překvapen – hodně prostoru pro lidi i pro psy, několik levných bufetů a navíc voda. Dakota se v ní zase předváděl a neměl konkurenci. Hlavně velké skoky přes pět schodů do mělké vody a následný úprk z mělčiny do hloubky byl efektní… náhodní kolemjdoucí si mysleli, že se ve vodě prohání tuleň.

Letošní účast byla dost vysoká – 73 týmů nepamatuji. Někteří běhaly i s více psy, tak jsem se zeptal, kterýmu dávají přednost, resp. kdo má větší šance.

Honza Smoček: „Víc věřím Rohanovi, a proto i prohlídku budu řešit podle něj, docela si věřím, máme natrénováno.“

Honza Smoček
Honza Smoček

Martina Klimešová: „Byla bych ráda, aby se víc prosadila Joyce, ale myslím, že nakonec Bára bude lepší. Ve small máme s Ulinou šanci. Nemám strach, že bychom špatně dopadli.“

Martina Klimešová
Martina Klimešová

Nikol Hanačíková: „Jackyna dělá méně chyb, ale Grey je rychlejší, měl by na MS více šancí. Jak to dopadne nevím…“

Nikol Hanačíková Nikol Hanačíková
Nikol Hanačíková

No a ještě účastník tří MS FCI – Martina Kučerová: „Nevím, Blackyna není úplně v pořádku, minulý týden kulhala…“

Martina Kučerová a Blackyna
Martina Kučerová a Blackyna

No výsledky jsou známé a každy si může udělat svou představu. Já se můžu podělit jen o můj subjektivní pocit.

Ve small excelovala (jinak se to nedá napsat) Adélka Králová a potom dlouho nic, ale pozor, toto srovnání by dopadlo stejně i ve většině zemí.

V medium je situace nejvyrovnanější. Osm běhů mělo šest různých vítězů. Jenom Olina Edrová vyhrála vícekrát. Ale na druhé straně rozhodování o nominaci bude snažší, protože polovina úspěšných je bez PP.

A jsme u Large – slovy mého něměckého šéfa – kataštrófa… Tady musím být sebekritický, mé věštění v jednom z předešlých článků o prosazení mladých týmů bylo naprosto vedle. Uspěly pouze dva týmy – Martina Klimešová s Bárou a Olina Edrová s Džoim a myslím, že si tím dost výrazně řekly o nominaci. A tak se stalo, že v nominaci pro evropský pohár jsou týmy, které byly z osmi běhů 5× a v jednom případě 6× DIS. Je to normální?

A příčiny? Dovolím si je napsat:

1. nervozita – přece jenom jde o hodně, být na MS FCI je pro většinu z nás vrchol.

2. těžké tratě – teď budu psát taky o sobě – nejsme zvyklí běhat těžké tratě, ideální je pro nás taková lehčí běhavá dvojka, tzn. čtyři, pět překážek do do oblouku, vyřešit těžší situaci a hajdy do cíle. Když některý rozhodčí postaví něco zapeklitého, nelíbí se nám to a taky to náležitě komentujeme. A tím vytváříme nepřímý tlak na rozhodčí, a proč by oni měli být ti zlí… a tak „staví“ a my jsme spokojeni…

3. únava – a to psů i lidí. 12 běhů za dva dny je hodně, klesá koncentrace a neúspěch v jednom z běhů zvyšuje i psychickou únavu v dalším běhu.

4. rozložení parkůru – už slyším reakce – no to je ta hlavní příčina, to předešlý jsou hlouposti. Je pravda, že MS se běhá na rozměru 30×50 m, překážky jsou od sebe dost daleko, situace se řeší zase ve větší rychlosti a pomalý pes nemá šanci. V sobotu vzdálenost překážek odpovídala small a medium, pro large byly dost „nahuhňané“. Především mladí psi doskakují někam daleko a pak není čas ani prostor je „uřídit“.

5. a naposled zkušenosti – i ti co neuspěli je získávají, vědí co příště mají udělat lépe a jak se připravit na Opavu a nebo na příští rok.

Ale příští rok bude v nominaci large o jedno místo méně, protože se zúčastníme s Dakínkem :-)

Děkuji za fota Nikol,Honzy a Martiny Kučerové Standovi Maškovi a za foto Martiny Klimešové děkuji Martině Binarové.