Dnes jsme byli trénovat. Pršelo a navíc jsem si nevzal kalhoty na převlečení. Totálně zmoklej s vyhrnutýma nohavicema jsem vypadal jako hodně špatný manekýn…

Protože Axina týden odpočívala kvůli zlomenému drápku a Jarní Brno se blíží, věnoval jsem se hlavně jí. Běhala s nadšením a téměř bez chyb, sedmkrát jsme vyzkoušeli zóny a všechny krásný! Ale pozor, je to jenom trénink. Je neuvěřitelné, kolik času a úsilí všichni věnujeme nácviku zón. Dnes existuje několik metodik jejich nácviku, hlavně američané to mají zmáklý téměř na vědeckém základě. Výcházejí knihy a časopisy, které se zabývají, jak to udělat, aby pes šlápnul přesně tam kam má. A potom na téninku sedm pokusů – sedm úspěchů a obrovské nadšení! No a přijdou závody – sedm pokusů, tři chyby a velká beznaděj… Ten pes se to nikdy nenaučí… I proto je agility tak krásný, nic není dopředu daný. Čím to je, že se pes chová jinak při tréninku a jinak při závodě? Určitě také tím, že se chováme i my jinak – jsme nervózní, používáme jiné pohyby, jiné povely a hlavně jsme nejistý. Na to je pes velmi vnímavý!

Zóny jsou pro agiliťáky velké téma, první otázka je: „Mám mladého pejska, jak mám cvičit zóny? Někdo říká zastavovat a někdo zase říká, že je to pomalý a lepší jsou zbíhaný.“ Asi neexistuje obecně správná odpověď. Začínající závodník by se měl poradit se zkušeným trenérem – záleží na fyzických schopnostech člověka, povaze psa a vůbec kolik času chcete nácviku věnovat. U zbíhaných zón musíte pořád znovu a znovu začínat jakoby od začátku… Důkazem je Axina, dnes skvělé a na Jarním Brnu?